Jako malá jsem se často s nadšením hrnula do aktivit, které dospělí vnímají jako nutné zlo. Žehlení, vytírání nebo utírání prachu mě lákalo, protože jsem si při těchto činnostech připadal neskutečně důležitá a velká. Nebylo podstatné, že jsem pár utěrek dokázala mučit žehličkou i hodinu v kuse, že jsem každou blbůstku zdobící naši nemalou domácí knihovnu žmoulala hadříkem na prach tak intenzivně, že dost často změnila barvu. Zásadní bylo, že jsem každou z těch činností dělala s maximální pečlivostí, abych svým rodičům dokázala, že jsem hodna je vykonávat a udělám je nejlíp ze všech. Minimálně má schopnost vytvořit dokonalé puky na ručnících si rozhodně zasloužila aspoň údiv, když ne obdiv. Asi jsem soutěžila s nějakými pomyslnými rivaly, jelikož jsem jedináček. Tahle časově náročná preciznost logicky vedla k tomu, že mě máma, například k vytírání, které ona měla sfouknuté za pět minut, jednoduše nepouštěla. Tím moje touha, zapojit se do nekončícího dospěláckého honu za pořádkem, vzala rychle za své. Za pár let už mě k umytí nádobí, nedej bože oken, nedokázalo namotivovat zvednutí kapesného, ani vidina o hodinu pozdější večerky. Oficiálně se ze mě stal bordelář. Což platilo ve všech mých bytech, které už jsem nesdílela s rodiči. Jednou za čas jsem si udělala radost a vrhla se na generální úklid, abych si užila pár dní svého padesát metrů čtverečních velkého obývacího pokoje, který obvykle působil dojmem desetimetrové garsonky. Vlastně jsem pořádek vždycky milovala, jen jsem se odnaučila trvale ho udržovat. Má povaha cholerika zkrátka i v tomto ohledu fungovala ve vlnách. S manželstvím ale přišla radikální změna. Cholerik jsem stále, jen umírněnější. Ovšem s vysavačem lítám po bytě každý den. Prachovku vytřepávám obden. Peru dvakrát týdně, když se zadaří, a každý večer odcházím spát s dokonale uklizenou kuchyní v zádech. Nic z toho nemusím dělat jen proto, že jsem vdaná. Program pořádkumilovnosti se sice považuje za běžnou součást softwaru každé manželky, ale snad si nás kvůli tomu naši muži nebrali. To všechno děláme proto, že nám je potom v tom uklizeném, voňavém hnízdečku dobře. Protože je jednodušší každý den slíznout podlahy od psích chlupů, než se k tomu přesvědčit jednou za měsíc a trávit tím volný víkend. Protože už vykonáváme všechny ty každodenní drobnosti automaticky, jako panenky na klíček. Čím rychleji, tím líp. Dokonale dnes rozumím tomu, že entusiasmus pětileté holčičky, která si hraje s chomáčkem prachu na schovávanou, už nemá místo ve světě, kde se snažím pověsit vyprané prádlo tak, abych ho už nemusela žehlit.
