Před pár dny jsem si musela přiznat, že nahé fotky už nikdy nenafotím. Maximálně pod vodou. To je jediný zaručený způsob, jak dostat některé části mého těla na místo, kde mají opravdu být. Zkrátka, vyprodukovala jsem jeden krásný, hyperaktivní život a je to na mě vidět. Jako tetování, po kterém jsem tolik let toužila. Teď uz ho nepotřebuju, naši dceru by mi žádný tatér na světě nedokázal vepsat do kůže takhle hluboko. Hrdě všechny ty viditelné projevy mateřství nosím, občas něco přizvednu, někde stáhnu, ale spíš, abych sama sobě nezavazela, než z estetických důvodů. Z počátku, řekněme si taky, že dost předčasně, protože tři dny po porodu opravdu žádná z nás nevypadá, že by mohla jít přehlídku Victoria's Secret (Mimochodem, zrušili nám je, věděli jste o tom???), zpočátku jsem ze svého nového těla byla na rozpacích a upřímně mě trápilo, jak ho bude vnímat můj muž. Zbytečně. Ti chlapi fakt vidí nečím jiným než očima a přemýšlí jinou částí těla, jen ne mozkem. Naopak mám pocit, že když vás skutečně miluje, vaše tělo pro něho teď bude ještě lákavější. Ovšem, když ho k němu pustíte! Pánové, vy teď přeskočte přesně čtyři řádky. Holky, já vím, jak je to lítání kolem mimina těžké, jaký je to záhul. Že člověk nemá čas na nic, a když už ten čas má, věnuje ho nějaké bohulibé činnosti jako je vydrhnutí vodního kamene z kohoutků. Že v posteli už se jen spí a kojí a ruce vašeho manžela vnímáte jen jako záchranu, když už vám od toho věčného kolíbání praskají záda. Ale kdo vám to miminko udělal? Vzpomínáte si ještě na tu hezkou chvilku? Jo? Tak je potřeba si ji občas zopakovat, abyste nezapomněly, jak vám to pěkně šlo. Ti chlapi to mají taky těžký. Nechci se pouštět do rozebírání rozpisu rodičovských povinností, každý to má doma jinak a co je za cizími dveřmi, po tom nám je prd. Ale představte si, že jim přišel do života někdo úplně cizí, oni to miminko nenosili devět měsíců v břiše, kdo jim z minuty na minutu, v případě náročnějších porodů teda spíš z hodiny na hodinu, sebral objekt jejich touhy, lásky, žádostivosti, bytost, která kvůli nim dotáhla svou svíčkovou k dokonalosti a jen ona ví, jak se správně skládají jejich trenky. Jsou ztracení. Učí se, co si počít s tím pomačkaným uzlíčkem, smiřují se s nečekaně chladnými nocemi, pomalu zjišťují, že kolem nich procházíte s automatičností úklidového robota, který je prostě objede, když se mu připletou do cesty. A je jen a jen na nás, jak dlouho je necháme zmateně tápat ve světě, který je pro ně z ničeho nic jako z alternativní reality. Mužská touha má bezkonkurenční regenerační schopnosti a věřte tomu, že když se občas v tom průletu mezi posranýma plínkama a podložkou na hraní zastavíte a zaregistrujete jak se na vás váš muž dívá, budete zpátky v sedle dřív, než se nadějete.
