Tak jsem si to hezky malovala, jak budeme mít doma pravidelný rytmus, jak budu po odpolednách psát, po večerech stříhat videa, točit podcasty, tvořit. Tvořím teda dost, ale výsledky počítám v litrech. Mou životní alfou a omegou se stalo mlíko a vše kolem něj. Respektive naše miminko. Moje dcera Sophi. Režim doma máme naprosto pravidelný. Podle naší Sophi byste si mohli řídit hodinky. Akorát se tak nějak přihodilo, že po těch odpolednách dost často odpadnu s ní a večer většinou nemám energii na nic jiného než vstřebat asi tak dvacet minut jakéhokoli filmu. Jakéhokoli, protože na jeho kvalitě nesejde. I sebelepší kino mě do půl hodiny uspí spolehlivěji, než medový hlas pana Hogra na desce s Hajajou. Manžel už mi ráno vaří kafe, bez kofeinu, bohužel, bez ptaní a pravidelně mi nosí kytky. Sám moc dobře ví, jak vypadá každý můj den, teď si jeden vyzkoušel, zatímco jsem ležela v posteli ve společnosti střevní chřipky.
Ale. ALE! Ona je vám to taková paráda! Tušila jsem, že my dva budeme mít dítě sršící energií. Netušila jsem, že jsem vlastním tělem stvořila malou nukleární elektrárnu, která si ve svých devíti měsících bude podávat věci ze stolu, hrát se mnou na schovku, řehtat se jako starý rocker a vášnivě nás líbat, až budeme mít oba rozkousané rty od jejích vtipných a proklatě ostrých tesáčků. A že to všechno bude dělat nepřetržitě a s totálním nasazením, které tím pádem vyžaduje i ode mne. Bez ohledu na venkovní teplotu, místo naší aktuální polohy, míru mé únavy, hladu a naplněného močáku.
Některé starší matky se mi smějí, že jsem zdrogovaná a mám mlíko na mozku. No tak ať. Sice nemám čas na spoustu věcí, protože než uklidím po snídani, jdeme se Sophi obědvat a za zády už mi bublá večeře na sporáku, ale mám poprvé v životě neomezený čas na to, co je pro mě důležité. Poprvé mi nikdo nemůže, teda může, ale je mu to prd platné, mluvit do toho, co a jak dělám. Poprvé svou energii věnuju něčemu, co mi, doslova, roste před očima. Tím neshazuju svou práci, ani umění a nasazení kohokoli jiného. Jen mi teď, vedle toho šibalského kukuče, který na mě má dcera hází zpoza toho stolu, na který už dosáhne, přijde všechno, čím se dřív řídil můj diář, můj osobní čas, dokonale druhořadé. Až zase nebudu mít mlíko na hodinkách, ony se tam zase vkradou ty kariérní touhy a sny, které je ještě potřeba si splnit. Prozatím mi stačí, že si malá na odpoledne zdřímne sama v posteli, já si uvařím čaj, sednu si k oknu a mám čas napsat si pro radost tenhle článek.
