Mám strašně ráda větu „Já to říkala.“ Pokud jí pronáším sama. Nebo „Měla jsi pravdu, miláčku,“ když zní z úst mého muže. Ovšem i v tom nejlépe fungujícím manželství občas nastane moment, kdy je tato zažitá rutina narušena. A proč? Tentokrát kvůli sušičce na prádlo. Ano, kvůli tomuhle nanicovatému spotřebiči, který jsem neuznala za hodný být součástí našeho přístrojového parku. Možná to souvisí s rovnodenností, nebo s pohyby vesmírných těles, ale jednou za čas dojde k nenadálé situaci, kdy je třeba uznat, že jsem v něčem neměla pravdu. Tento jev nastává v průměru dvakrát do roka. Mluvím samozřejmě o sférách, které se týkají vedení domácnosti a manželství, v dalších oblastech, jako jsou nukleární fyzika, změny toků českých řek nebo vývoj akcií ropy, se pletu o něco častěji. Ale ať už je jakkoli neobvyklá, každá chyba nakonec vykoukne a z vesela zamává toužíc po uznání. To je na celém procesu nejtěžší. Přiznat sama sobě, že jsem se sekla. Že jsem nedokázala beze zbytku naplnit svou úlohu bezchybně fungující manželky, která všechna rozhodnutí o řízení domácnosti sice probírá se svým angažovaným manželem, ale zároveň ho něžně a nenápadně vmanipuluje přesně k těm postojům, které se jí zdají být nejlepší pro blaho celé rodiny. Že jsem se nedokázala rozhodnout správně, protože jsem něco chtěla mít rychle pryč ze stolu a neslyšela naléhavost v hlase svého muže, který bohužel příliš brzy rezignoval. Že jsem mu nedokázala i tentokrát udělat radost tím, že by mohl pronést svou oblíbenou větu „Měla jsi pravdu, miláčku.“ Naopak ho musím uvádět do rozpaků svým nemotorným omlouváním se a přesvědčováním ho o pravdivosti jeho slov, což je natolik nezvyklá situace, že je jeho šok fyzicky hmatatelný. Můj mozek, sedm měsíců zpátky nepřemýšlející v mateřských intencích, si neuvědomil, že něco tak přízemního, jako je sušička na prádlo, respektive její absence, by mi mohla sebrat klidný spánek. A ono jo. Protože můj muž je zásadový a když se pro něco jednou rozhodne, není jednoduché jeho názor změnit sebelepší a sebeněžnější manipulací. Když se jednou řeklo, že sušička nebude, tak prostě nebude a hotovo! Naštěstí se mu mě po pár dnech zželelo, jelikož viděl, jaké propadám hysterii, když si představím naše batole, kterak na sebe strhává sušák plný právě vypraných bělostných košil, které on bude potřebovat další den do práce. Okřídlenou větu o pravdě, kterou měl tentokrát on, jsem ze svých úst vypustila za tento týden víckrát, než za celý svůj život. A musím přiznat, že jsem ji nejspíš nikdy nemyslela tak upřímně.
