Je neoddiskutovatelné, že jsem těhotná. Stejně tak je nad slunce jasné, že budu brzy rodit. Vlastně už celkem dost brzy. V nějakém chytrém článku jsem si teď přečetla, že, pokud jsem tak už neučinila, od třicátého čtvrtého týdne těhotenství, v němž se právě nacházím, mám odejít na mateřskou. Zatím jsem nezjistila, kde se tohle místo nachází. Možná v autě, kde poslední tři měsíce trávím nejvíc času na cestách za prací. Ale tam se mi zbytek těhotenství trávit nechce. Spánek na složeném sedadle spolujezdce není nijak lákavě pohodlný a zadní sedačky mám spojené spíš s pubertálním muchlováním než s přípravou na mateřství. Mohl by to vyřešit odznáček s nápisem „Jsem na mateřské,“ nebo za sebou můžu trousit kartičky s tímhle oznámením na všech místech, kde se vyskytnu. Přemýšlím i o umístění nepřehlédnutelného transparentu nad svoje pracovní místo v obýváku. Třeba mi ta skutečnost konečně dojde a začnu se podle ní chovat. Kdybych si totiž nepřečetla ten chytrý článek, tak mě ani nenapadlo někam „odcházet“. Jak si vůbec můžu vzít volno od svého života, od věcí, které mě baví a těší, od svého manželství? Těhotní jsme s manželem oba. Ano, on se nechlubí tím sexy bříškem, které nosím já. Dokonce mám podezření, že nesolidárně zhubnul. Ale všechno to prožíváme spolu. Jako těhotná jsem nepřestala být šťastně vdaná. A i v těhotenství je třeba dělat dost věcí, aby to tak zůstalo. Nemůžeme chlapa automaticky odsunout na druhou kolej jen proto, že nám pomohl udělat dítě. Ještě ho budeme potřebovat. A hlavně ho potřebujeme teď. Aby nám říkal, jak jsme krásné, vynesl nám nákup, masíroval bolavá záda, hladil místa, která potřebují jemnější dotyk. Občas mu taky hormony zastřou rozumné uvažování nebo ho uvedou do stavu sexuální hibernace, která nesouvisí s tím, jestli dnes má nebo nemá chuť, jelikož mu zasouvání čehokoli kamkoli jednoduše ani nepřišlo na mysl. Ta je momentálně zavalená dupačkami a nejnovějšími testy kvality dětských autosedaček. Takže jsem se rozhodla využít těch zbývajících šesti týdnů a jít na onu zmiňovanou mateřskou, abych mohla ten krátký čas věnovat nám. Protože díky nám dvěma za chvilku budeme my tři. A zasloužíme si ještě užít jeden druhého. Taky potřebuju stihnout vyzkoušet náš nový konvektomat na rostbífe, než v něm začnu zavařovat příkrmy a vyrazit na vánoční nákupy, během kterých nekoupím ani jeden kousek do dětské výbavičky.
Přerušuju tímto pravidelné středeční hlášení ze života Šťastně vdané. Po roce a půl a šedesáti pěti článcích. Dál budu psát, ale s železnou nepravidelností. Občas vás oblažím pár těhotenskými, možná následně i mateřskými, poznatky, které mi přijdou zábavné nebo zásadní. Ačkoliv v tomto ohledu jsou hormony opravdu naprosto nevyzpytatelné, tak mě když tak upozorněte. Sledujte můj pořad na prozeny.cz s názvem Začalo to pusou, kde si povídám se známými maminkami nejen o těhotenství a o dětech. A nezapomínejte tu pusu, kterou to všechno začalo, občas svému muži dát. Jen tak.
