V každém šťastném manželství se objevuje blíže neurčený počet pohádkových postav. Ano, skutečně tím myslím ty postavičky ze stránek dětských knížek, které nám maminka četla na dobrou noc. A ne, nejsem sjetá, je devět ráno, už jsem si stihla zaplavat a piju kávu. S medem. Pokud někdo podléhá vlivu halucinogenů, jsou to naši manželé. Jinak než vírou v existenci pohádkových bytostí, nebo požitím větších dávek omamných látek se totiž nedá vysvětlit jejich přesvědčení, že některé úkony a procesy kolem nich se zkrátka jen tak dějí. Třeba poskládání vypraného prádla. Zkuste někdy ty úhledné kupičky voňavých triček a trenek položit na židli, která se nachází v akčním rádiu vašeho muže. Zůstane nedotčená, maximálně se v průběhu dnů bude tenčit. Na přímou otázku, týkající se jejího přesunu z dané židle do dva metry vzdálené skříně, se vám dostane udiveného pohledu a odpovědi ve smyslu, že ty věci jsou přece VŽDYCKY ve skříni. Jak se tam dostanou? Asi je tam zanesli mravenečci z pohádky o Zlatovlásce. Vy to přece neděláte, protože vás při tom nikdy neviděl. A věci, které muž nevidí, se nedějí. Skládání ponožek je podobný případ, ovšem tady bych to svedla spíš na Popelčiny holoubky, vzhledem k náročnosti sestavovaní jednotlivých párů. Jednou jsem tu změť nechala položenou na posteli v domnění, že se s ní něco stane. Přesunula se na již zmiňovanou židli. Pomalu ale jistě mizely jednotlivé páry, i když si nejsem jistá, jestli můj muž pár dní nechodil s každou ponožkou jiné barvy. Jinak se nestalo nic. A když hromádka po mém zuřivém boji se vzory lemů změnila své umístění a ocitla se v přihrádkách k tomu určených, nastala pouze změna trajektorie manželova pohybu. Bez sebemenšího zaváhání. Kolik drobných činností je potřeba, aby se nám domácnost nesesypala na hlavu, většinou naši muži zjistí až ve chvíli naší nepřítomnosti. A vás jenom nesmí rozhodit otázka: „A tohle děláš taky?“ Ne, mám nebezpečně nízko u pasu zavěšenou kouzelnou hůlku, která utře prach, vyvenčí čtyřikrát denně psy, uklidí rozsypaný lógr kolem kávovaru a pravidelně vynáší odpadky, zatímco si čtu Harryho Pottera. Podotýkám, že můj muž patří mezi všímavější jedince, ale jednu věc má se všemi ostatními společnou. Asi ho v dětství zasáhla krize ze ztráty Ježíška, a tak se na protest proti přízemnosti dospělých obrnil svou vlastní specifickou vírou v jeho existenci. Vánoční dárky pro celou rodinu se totiž jako zázrakem objevují pod stromečkem každý rok. To, že za to může jeho kreditka a má několikaměsíční zarputilost, si nepřipouští. Ale nechme je dál žít v jejich pohádkovém světě. Některé iluze jsou v manželství prospěšné. Alespoň dokud ve vás pořád vidí Šípkovou Růženku, kterou si statečně vybojoval. Až začne mít noční můry o perníčku a čarodějnicích, začněte být v pozoru.
Komentáře